Kvidovo letiště

Moje tvorba

Ve dnech 22.-24. srpna proběhl druhý ročník (už brzy) tradičního spisovatelského srazu v Krkonoších. Samozřejmě jsem nemohla chybět, loňský slet členů fóra Reného Nekudy se opravdu vydařil (zvláště co se týče gurmánských požitků a inspirativnosti) a ten letošní jakbysmet. Jako důkaz místo slibů přidávám svou novou krátkou povídku, která vznikla právě na srazu za pomocí Povídkáře

Povídkář nám vylosoval toto zadání: 

  • Postava: Povýšený učitel
  • Místo: Nové letiště
  • Téma: Kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp
  • První věta: Sestřička pro něho nechala otevřené dveře
  • Přeji příjemné počtení. 😉

Sestřička pro něho nechala otevřené dveře. Byla starší a na rozdíl od Kvida dosáhla na řetízek. Proplížil se jimi brzy ráno, kdy rodiče spali. Měli spát ještě další půl hodinu, a až se vzbudí, Kvido už nebude doma a o vše se postará Eliška. Musel něco zařídit.

Co nejtišeji vyvedl své staré BMX z domu, nasedl a s batohem plným učebnic se rozjel ke škole. Věděl, že pokud zazvoní na vrátnici a řekne, že jde do kroužku ping pongu, pustí ho dovnitř. Stolní tenis ho ale ani v nejmenším nezajímal. Místo toho, aby zamířil do tělocvičny, vyběhl po liduprázdném schodišti až do třetího patra a pak do haly, která sloužila jako galerie nadaných žáků školy. Minul barevné kostrbaté obrázky, o kterých jen sami autoři věděli, co zobrazují, šišaté keramické hrníčky i sněhové vločky vystřižené z tvrdého papíru. Zastavil se až uprostřed místnosti u velkého modelu letiště.

Bylo bezpochyby největším vystaveným předmětem, a také tím, o kterém se nejvíce mluvilo. Na mnohokrát zmenšených ranvejích se prohánělo několik věrohodných letadýlek a nechyběla ani letištní budova vyvedená do nejmenších detailů.

Potíž byla v tom, že tam, kde mělo být na ceduli Kvidovo jméno, stálo: Petr Mrkvička.

Byl to syn učitele vlastivědy, který získal první místo v soutěži brněnského letiště za model, jehož autorem rozhodně nebyl. Kvido se však usmíval. Zalovil v batohu a po chvíli už něco lepil izolepou přímo přes cedulku.

 

Kvido měl modelů plný pokoj – letadla z papíru, věže ze sirek, rakety a vlaky z plastu. Jeho táta se ale kdovíproč vždycky zamračil, když jeho syn zase seděl s hlavou sklopenou nad stolem a lepil malinkaté součástky k sobě. „Je to sice moc pěkné, ale k čemu to je, když z těch věcí vidíš jen hezký povrch a nevíš, co je uvnitř?“ zeptal se ho.

Po příhodě s učitelem Mrkvičkou Kvido teprve pochopil, jak to jeho táta myslel.

Model letiště, své doposud nejvelkolepější dílo, začal Kvido lepit kousek po kousku ve školních dílnách pod dohledem pana učitele Mrkvičky, který vedl kutilský kroužek. Od počátku Kvida povzbuzoval a ochotně mu radil i pomáhal. Dokonce koupil i sáček s maličkými figurkami lidí, prý aby to letiště vypadalo jako rušné čili jako každé správné letiště.

Když byl model hotový, Kvido si ho chtěl odnést domů. Jeho letiště však zmizelo.

„Ach, tohle,“ řekl pan učitel Mrkvička, „pokud jde o to tvé letiště, myslím, že uznáš, že bez mojí pomoci bys ho nikdy nedokončil. Většinu materiálu jsem také nakoupil já, tak jsem si říkal, že určitě nebudeš nic namítat, když ten model věnuji mému synovi.“

Kvido však námitku měl. Po pravdě měl více než jednu. Pan učitel Mrkvička veškeré jeho pokusy o rozumnou argumentaci s povýšeným úsměvem rozmetal na prach. A pak Kvidův model zvítězil v soutěži, kterou vyhlásilo letiště Brno, a Petr Mrkvička i se svým otcem vyhráli parádní let v kokpitu letadla. Let, po kterém Kvido toužil. Měl ale i jiný důvod, proč litoval ztráty svého modelu 

 

Kdokoli ten den prošel galerií ve třetím patře, nepřehlédl velký křiklavě oranžový papír, který se objevil u toho učiteli opěvovaného modelu letiště. Stálo na něm:

To, že jsem přišel o vyhlídkový let v kokpitu, snad dokážu přežít, ale že můj táta letos nedostane dárek k narozeninám, mě opravdu mrzí. Ocenil bych, kdyby se letiště vrátilo ke svému opravdovému autorovi, protože ten falešný nemá ani potuchy, že pod letištní budovou se skrývá tátovo narozeninové překvapení.

Kvido Peterka, žák 6.B

S trochou štěstí čeká pana učitele Mrkvičku kobereček u ředitele a Kvido se bude dobře bavit představou povýšeného učitele, který byl nucen svěsit hlavu jako kárané štěně. A pak předá tátovi jeho dárek a řekne mu, ať odklopí letištní budovu. Pod ní najde překvapení, které ho přesvědčí, že ne všechny modely jsou zvenku krásné a uvnitř temné.

Kéž by to platilo i o lidech.

 

5 komentářů k příspěvku “Kvidovo letiště

  1. Pro mě na Bartoničce ze čtených povídek byla ta tvá jednička 🙂 Tak jsem rád, že se ti dostalo oné třešinky na dortu.
    Je to hezký, lidský příběh se špetkou tajemství a zadostiučinění na konci. 🙂

      1. Díky. 🙂
        Myslím, že všechny povídky do sebe něco měly. 🙂 A bylo to fajn, si takhle zkusit povídku dle zadání a vidět jak se toho kdo zhostil. 🙂

  2. A to ještě Markétka se skromností sobě vlastní zamlčela, že na tom srazu s touto povídkou s přehledem zvítězila.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *