Knihy, které lámou srdce

Myšlenkování
Když jsem nahlédla do své knihovny (kde mám mimochodem sbírku mých nejoblíbenějších kousků) došlo mi, že všechny ty knihy mi nějakým způsobem zlomily srdce. To mě vedlo k otázce: je mezi tím nějaká spojitost, je to náhoda nebo je to jen mnou?

 

Hned na kraji má čestné místo trilogie od Philipa Pullmana Jeho temné esence – Zlatý kompas, Jedinečný nůž a Jantarové kukátko. Závěr tohohle příběhu mě zničil, ale zároveň ho miluju. Není to ten typický happy end, který by čtenář očekával od fantasy pro mládež.

Nic takového. A proto si Pullmanovy série tak vážím a jsem dokonce ochotná si všechny tři knížky přečíst znovu, jen abych si to srdcervoucí zakončení vychutnala.

 
To stejné platí i pro dvě knížky od Susanny Clarkové – Jonathan Strange a pan Norrell, Pána prstenů, Nežádoucí efekt od Christophera Priesta, Srdce v Atlantidě od Stephena Kinga, Snídaně u Tiffanyho od Trumana Capoteho, Malého prince, Sofiinu volbu, Pána much, Kafku na pobřeží od Haruki Murakamiho… pokračovat bych mohla donekonečna.

Když se tak procházím a prohlížím si všechny ty knížky, ke kterým se neskutečně ráda vracím, uvědomuji si, že pokud mi kniha nezlomí srdce, ani si ho nezíská. Takových příběhů jsem taky četla spoustu a teď si vlastně ani nemůžu vzpomenout na jejich jména. A tak je to se vším uměním – s filmy, divadelními hrami, s hudbou i výtvarnem.

Má umění vzbuzovat smutek či jiné nepříliš radostné pocity? Nebo nás má naopak ukonejšít, rozesmát, říct nám, že všechno bude v pohodě? Myslím, že nám má pomáhat tím, že je někdy tak znepokojivé či kruté. Nepojednává snad o tom, co je na světě špatně? Neukazuje na to, co by mohlo být lepší? Nemění snad příběhy naše životy? Jsem přesvědčená že ano a že právě ty, které nám vhrnou slzy do očí, mají tu největší moc.

Co si myslíte Vy? 😉

 

Komentáře k příspěvku “Knihy, které lámou srdce

  1. Hezká úvaha. Zlomení srdce a ta popisovaná ztráta iluzí je spíš subjektivní pocit. Osobně si myslím, že aby si kniha čtenáře získala, nemusí nutně zlomit srdce, ale stačí, aby její konec dokázal zarazit a donutit k zamyšlení. A aby po zamyšlení došel k tomu, že i když se mu konec nelíbí, je logický.

    Znepokojivé či kruté umění nám pomáhá, ale ne tím způsobem že nám ukazuje, co by mohlo být na světě lepší, ale ukázat, jaký svět opravdu je a zvyknout si na to. Třeba zmíněný Pullman se tím konce snažil děti moralizovat a vysvětlit jim, že i pravá láska je méně důležitější než vlastní život. To není ten romantický pohled, na který jsou děti zvyklí, ale ten realistický, společensky zdravý postoj, který nechápou a na který si musí zvyknout, aby pak neměli problém čelit realitě.

    1. Díky za zajímavý komentář. 😉
      Přesně tak, lámání srdcí je subjektivní, a mě zrovna lámou srdce ty příběhy, které mě nutí k zamyšlení. Nebo je to naopak, nevím.
      O trilogii Jeho temné esence by se dalo diskutovat hodně dlouho. Pullman se s dětmi opravdu nemazlí, a to se mi na něm líbí. Vložil do těch příběhů opravdu mnoho myšlenek, včetně svého pohledu na náboženství. V podstatě říká, že není nic špatného na tom, když se z dítěte stane dospělý jedinec zodpovědný za své chování, měl by si však zachovat zvědavost a touhu po poznání. Rajská nevinnost a dětství nemusí být nutně lepší než dospělost. 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *