Jak přestat vymýšlet stále nové nápady a začít jednat

Myšlenkování, Tipy, Tvůrčí psaní

Nápadů míváme nepočítaně, kolik z nich ale doopravdy dotáhneme k realizaci? Jenom naprosté minimum, bohužel. Z vlastní zkušenosti vím, že sršet inspirací nestačí. Často se mi stává, že v noci nespím, protože se mi v hlavě rodí jeden objevný nápad za druhým a nemůžu se zastavit. Vše si zapíšu do zápisníku a teprve až se úplně vyčerpám (jak fyzicky, tak mentálně), konečně usnu. Ráno na mě čeká papír počmáraný jakýmisi klikyháky, po jejichž rozluštění veškeré to nadšení předešlé noci opadá. Znáte to? 

Musela jsem se nad sebou zamyslet. Proč? Vím, co chci. Nejvíc ze všeho toužím po psaní, psala bych každý den, kdekoliv, o čemkoliv, protože mě to naplňuje jako nic jiného. Ale (vždycky se to slovo někde vynoří) je tu jeden háček. Já nepíšu. Místo toho píšu o psaní na svém blogu, čtu o psaní, přemýšlím o psaní. Zažívám chvíle velké inspirace, neustále něco vymýšlím, sním. Ale proč nedělám to, po čem v skrytu toužím? Nedalo mi to a ponořila jsem se do tohohle problému do hloubky.

Uvědomila jsem si, že se motám pořád v kruhu a neustále odvádím svou pozornost jiným směrem. Zaměřila jsem tedy se na tyto otázky: Proč nám v jednu chvíli naše nápady připadají tak neuvěřitelně geniální a objevné a po čase jen vrtíme hlavou, jak jsme si mohli myslet, že taková hloupost k něčemu povede? Proč si v duchu malujeme, jak se všechno změní, až ten nápad uskutečníme, a pak neuděláme vůbec nic? A jak nad tím vyzrát? 

Takhle nějak to běžně vypadá s nápady a jejich realizací.

Takhle nějak to běžně vypadá s nápady a jejich realizací. 

Proč to děláme?

Odpověď na tuhle otázku se možná bude zdát samozřejmá. Děláme to jednoduše proto, že je lehčí vymýšlet, než doopravdy konat. Máme nápad, jsme plní energie a nadšení, ale když si máme udělat čas a vrhnout se do akce, raději z toho utečeme tím, že vymyslíme něco jiného. A tak je to pořád dokola. Ten pocit, který zažíváme při každém novém nápadu, je totiž stokrát lepší a nám lichotivější, než se lopotit se skutečnou činností.

Právě proto je na světě více nedokončených románů než dokončených knih.

Milujeme své nápady a v tom okamžiku, kdy se objeví v naší mysli, věříme, že je to to nejlepší, co nás mohlo potkat. Nespíme kvůli nim, nesoustředíme se na nic jiného a vůbec věnujeme jim spoustu času a kreativního úsilí. Jenže není trochu škoda, když je pak opustíme? Začneme plánovat a prohlubovat naši myšlenku, ale nadšení začíná klesat, až nakonec dosáhne dna. A právě tehdy většina lidí poleví a už se k nápadu nikdy nevrátí. Právě tohle je kritický bod zlomu, který rozhoduje o všem. Jak ho překonat?

Na tuhle otázku hledám odpověď metodou pokus omyl. Vím, že jsem na dobré cestě, ale ještě ne úplně v cíli. Můj spisovatelský zápisník se neustále plní novými nápady na zápletky, novými postavami, novými světy. Když srovnám počet popsaných stran v mém zápisníku s počtem stran popsaných mými příběhy, někdy se nestačím divit. Při pátrání po řešení jsem narazila na zajímavou přednášku, která mi dala pár odpovědí – podělám se o ně s Vámi v následujících řádcích.

Jak to dělají ti nejlepší? 

Jak je možné, že někteří píší jednu knihu za druhou a jiní se neustále motají v kruhu? Podle Scotta Belskyho, autora knihy Making Ideas Happen, se  úspěšní lidé naučili se svou kreativitou pracovat. Jejich způsob je možná paradoxní, zato účinný. Spočívá v omezování kreativního proudu myšlenek – tito lidé jdou tedy v podstatě proti své přirozenosti. Naučili se jisté disciplíně, umí krotit svou bujnou fantazii a pracovat s ní. Scott Belsky tedy říká, že omezení nejsou naším nepřítelem, právě naopak.

Když přemýšlíme ve velkém a nemáme žádné hranice, mnohdy vyletíme až do oblak a pak z nich nakrásně spadneme dolů. A pak znovu a znovu. Vyzkoušela jsem si to mnohokrát, a dalo by se říct, že už v tom mám praxi. Nahoru a dolů, nahoru a dolů. Několikrát se mi to ale podařilo překonat. Pokaždé předcházelo rozhodnutí a odhodlání daný nápad realizovat, věnovat se mu a neodskakovat od něj k něčemu jinému. Jiné nápady si vždycky můžu zapsat do zápisníku a vrátit se k nim později, i když je těžké nenechat se zlákat. Odhodlání je důležité a výdrž a motivace ještě důležitější.

Myslet ve velkém, jednat v malém. Mít hranice. Odměnit se.

Aby se nám dobře psalo/pracovalo, můžeme si svůj projekt (ať už je to psaní románu, povídky, blogu a jakékoli další aktivity) maximálně zpříjemnit a zjednodušit. Co takhle si ho rozvrhnout  na menší stravitelné  kousky a odměnit se za každý překonaný z nich? „Techniku“ odměňování se praktikuji už dlouho a mnohdy mi pomáhá překonat ty nejkritičtější chvíle, kdy mám pochybnosti, jestli to, co dělám, má vůbec nějaký smysl a hodnotu. Stačí pak jen pomyslet na to, že až to dokončím (ať už to bude úspěch nebo ne), zajdu si do knihkupectví a koupím si knížku. Navíc ten pocit, když uděláte poslední tečku ve vašem románu či povídce, je prostě k nezaplacení, a když už to jednou dokážete, víte, že příště se vám to může podařit znovu.

Další z postřehů Scotta Belskyho, který mě zaujal, byla jeho rada: najděte si konkurenci. Zdravá soutěživost je skvělým hnacím motorem. Ještě dnes vrtím hlavou nad tím, jak jsem díky projektu NaNoWriMo dokázala napsat skoro 200 stran textu během třiceti dní, a to tak, že jsem doopravdy psala každičký den. To, že měl nějaký jiný pisálek více slov než já, mě vyburcovalo natolik, že jsem se překonávala, aniž bych se k tomu musela nutit. Šlo to samo.

Pravidlo 1 ku 99

Scott Belsky uzavřel svou přednášku zmínkou o pravidle 1 ku 99, které je možná trochu děsivé, ale zato pravdivé. O co se jedná? Tenhle poměr nám říká, že každý kreativní proces tvoří z jednoho procenta naše kreativita a ze zbylých devadesáti devíti disciplína, organizace, motivace a tvrdá práce. Nápad sice dělá hodně – bez dobrého nápadu nikdy nevznikne dobrý příběh – ale není vším. Je základním kamenem, který nám však bude k ničemu, pokud ho neposuneme dál. Jeho realizace skýtá mnohá úskalí, ale ten pocit, že jste to dokázali a dotáhli svůj nápad až do konce, je jedním z nejúžasnějších, které jsem kdy zažila.

1% tvoří nápad, 99% tvoří disciplína, organizace, motivace a tvrdá práce.

Odnáším si z toho poučení, že je čas přestat snít a pustit se do zbylých devadesáti devíti procent. Bez nich zůstanou moje nápady jen nečitelnými písmenky pohřbenými v bezpočtu mých spisovatelských zápisníků. 

A co Vy? Jak jste na tom s realizací Vašich nápadů? 😉

 

16 komentářů k příspěvku “Jak přestat vymýšlet stále nové nápady a začít jednat

  1. No jo. Psaní. Je s ním potíž. Tenhle problém mám též. Rozhodně je důležité s nějak naučit příliš nemyslet ve velkém. Nedělá to dobrotu. Alespoň ne při psaní povídek. Je to fakt. Každopádně pořád zatím tu správnou odpověď na to, jak efektivně psát, hledám. Jak na internetu, tak sama v sobě. Uvidíme. Jistě někde je, Jen ji najít. 😉 Jinak ale moc pěkný článek! Poučný. Pomohl mi..

    1. Odpověď tam někde venku určitě je a já ji, potvoru, najdu a pak se o ni podělím. 😀 Psaní je nejenom zábava, ale také bohužel tvrdá práce, která vyžaduje určitou disciplínu. Ale my to pokoříme. 😉 Díky za komentář.

    2. Určitě pokoříme!! I já se pokusím nějak vzchopit a potom své zkušenosti sepsat. Určitě to nějak dáme dohromady.. 😉
      *Pozvedne číši bílého* Tak na nalezení odpovědi!

  2. Já jsem naštěstí člověk, který přemírou nápadů „netrpí“. Mám jich sice pár odloženo na později, ale ve výsledku se k nim dostanu až v momentě, kdy cítím potřebu psát a zrovna mě nic nenapadá.

    K realizaci dochází buď spontálně, v reakci na aktuální nápad nebo jako odpověď na blížící se termín. A jakmile napíšu první dva odstavce, téměř nikdy se už nezastavím a propíšu se až ke zdárnému konci.

    Můj recept je jednoduchý: napsat 2 odstavce a pak se to nějak vyvrbí.

    BTW: ta antispam otázka mi nepřijde zrovna uživatelsky přívětivá, už tím, že je anglicky.

    1. Šťastný to člověk, opravdu obdivuji lidi, co něco vymyslí, jdou a sepíšou to. 😉 Já mnohdy ani nezačnu, což je škoda, protože jakmile jednou začnu, jde to samo.
      Díky za upozornění, instalovala jsem nový antispamový plugin a ještě jsem ho pořádně neotestovala. 😉

  3. Na poslední otázku odpovídám jednoznačně: jsem na tom bídně:-)

    Každopádně skvěle napsáno a skvěle shrnuto. Ráda si přečtu o tom, že obdobný problém s realizací nápadů mají i další lidé. Zejména to noční převalování a nadšení, po němž následuje tvrdá realita rána, v jehož světle najednou všechno vypadá mdle a hloupě. Na antirecept jsem zatím nepřišla, ale asi to jinak než vědomým tréninkem a sebezapřením nepůjde 🙂

    Mě teď jeden námět drží už pár měsíců, nechávám ho zrát a slíbila jsem si, že se do něj pustím až po státnicích. To je za čtrnáct dní. Poznámkami k příběhu mám popsanou půlku zápisníku a stále ještě mi to nepřijde úplně pitomé 🙂 Po státnicích se ovšem ukáže co bude, až začnu opravdu psát.
    Ale s mým nebiotátou se chystáme uzavřít smlouvu se sankcemi 🙂 On je malíř a grafik, má nějaký svůj projekt a já svůj. Dohodli jsme se, že si stanovíme podmínky, sepíšeme, dáme deadline a za nesplnění a nedokončení projektu budou tvrdé tresty 😉 Snad už jen to bude dost silný motivační faktor 🙂

    Tak hodně zrealizovaných nápadů a těším se na další články! 🙂

    1. Myslím, že je nás hodně takových, kteří vymýšlejí do haleluja a vlastně nepíšou. Proto je skvělé, když se někdo odhodlá a zkusí s tím něco udělat. Proto držím pěsti, fandím (a také přeju štěstí u státnic). 😉
      Jinak je to dobré znamení, že po pár měsících tě ten námět ještě drží. To už něco znamená. 🙂 A určitě je fajn nápad uzavřít spojenectví s jiným kreativcem, jen bych si asi nedávala tresty, ale spíš bych si za každý překonaný milník dala pochvalu a odměnu. Ono je to asi lepší, než se bát tvrdého trestu. 😀
      Díky, pokud na sobě budu pozorovat nějaké pokroky, určitě to hodím do článku. 😉

  4. Vím ještě o jednom důvodu, proč psaní odkládat. Bojím se, že to, co napíšu, nebude tak dokonalé, jak si to maluju v hlavě. Že sama sebe zklamu.
    Teď to právě zažívám. Hnípu se v tématu od léta 2011, před rokem jsem dopsala první verzi, o prázdninách udělala druhou. Ale ani jedna není ono. Pracuju tedy na třetí. Myslím, že je to moje životní látka, ale čím dál víc se obávám, že budoucí čtenář to tak velkolepě nepocítí.

    1. To je fakt, tuhle obavu taktéž sdílím.
      Dostat na papír něco, co mám v hlavě naprosto přesně a konkrétně je někdy horší, než když mám v představách jen mlhavé obrysy.
      Přeju hodně štěstí při přepisování!

      1. Děkuju, Baru!
        A tobě taky hodně štěstí u státnic a při psaní, až se na něho vrhneš! 🙂

    2. Přidávám se do klubu, tohle je jedna z věcí, které mě drží zpátky a mnohdy ani nezačnu psát, jen abych neselhala.
      Někdy ale ten náš výtvor není tak špatný, jen my jsme příliš sebekritičtí. Stalo se mi to už několikrát, že jsem svou povídku úplně odsoudila a chtěla ji pohřbít hodně hluboko, pak si ji ale někdo přečetl a byl nadšený. Zkus sehnat beta-readera a uvidíš. 😉

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *