Carlos Ruiz Zafón – Stín větru

Knižní, Recenze

Od Zafóna už jsem kdysi četla Andělskou hru, což byla naprosto skvělá knížka, která mě ale zklamala závěrem. Protože už je to ale dávno a já si nepamatuju přesně, co mě tenkrát tak zdrtilo, dala jsem Zafónovi druhou šanci a dobře jsem udělala. Stín větru je úžasný atmosférický příběh, který se hodí do podzimních plískanic.

Stín větru je pátým románem katalánského spisovatele Carlose Ruize Zafóna a stejně jako předchozí knihy se odehrává v ulicích Barcelony smáčené deštěm nebo zahalené mlhou. Protože jsem měla to štěstí a toto krásné město navštívila, získal pro mě příběh jiný rozměr – spousta místy jsem se procházela, takže jsem si je při čtení dokázala vybavit. 

Stín větru ctí tradiční román. Tím chci říct, že v něm nenajdete žádné experimenty po formální či stylistické stránce, ale příběh, ve kterém se mísí prvky detektivky, strašidelných gotických příběhů se skutečnými historickými událostmi (román se odehrává v několika časových rovinách) a také spousty osobních příběhů. To vše vytváří složitý propletenec osudů postav, který vám na konci vyrazí dech, až zjistíte, jak to všechno bylo.

Na začátku Stínu větru zavede otec malého hlavního hrdinu v den jeho desátých narozenin na tajemné pohřebiště zapomenutých knih. Které knihomolské srdce by při této scéně nezaplesalo? Já byla hned chycená a okouzlená. Daniel Sempére si zde smí vybrat jednu knihu a on v tom obrovském bludišti najde klenot s názvem Stín větru. Danielovi se kniha ihned zalíbí a rozhodne se začít pátrat po jejím autorovi. Kdo je tajemstvím opředený Julián Carax? Proč někdo vyhledává a pálí jeho knihy? 

Pochmurná i okouzlující atmosféra Barcelony 20. století, oslava příběhů a knih, osudové příběhy postav a postavy samy – to všechno dělá ze Stínu větru výborné čtení. Všechny postavy zde mají svůj vlastní spletitý osud, a i když se to zpočátku může zdát trochu matoucí nebo zcestné, nakonec všechny dílky skládačky zapadnou na své místo. 

Přiznám se, že jsem v jedné třetině knihy málem přestala číst. Nakonec jsem to ale neudělala a jsem za to moc ráda. Na scéně se totiž neobjevuje jen jeden tajemný muž, ale dva. První z nich má zjizvený obličej a chce spálit všechny Caraxovy knihy, ten druhý je násilnický Fumero, který Daniela sleduje. V té chvíli to bylo trochu moc roubované, dva záhadní muži v černém sledují nic netušícího hrdinu. Jestli budete mít při čtení stejný problém jako já, vydržte, na konci se vám za to Stín větru bohatě odmění. 

A co Vy? Četli jste Stín větru nebo něco jiného od Zafóna? 😉

 

Komentáře k příspěvku “Carlos Ruiz Zafón – Stín větru

  1. Četla jsem od Zafóna Marinu, taky se to odehrávalo v Barceloně a knížka se mi tehdy líbila, i když asi ne tolik, abych se k ní ještě někdy vrátila. Ale tohle tedy zní báječně, knižní příběhy v knihách zbožňuju! 🙂 Akorát tu detektivku poslední dobou nemusím, no, tak si nejsem jistá, na kolik by mě to vlastně zaujalo. 🙂 Ale moc pěkný článek!

    1. Mě tehdy Andělská hra taky zklamala, ale tímhle si u mě Zafón napravil reputaci (zvlášť pohřebištěm zapomenutých knih). 😉
      Té detektivky tam není moc, jen takový náznak, takže bych se toho vůbec nebála. Spíš je to takové pátrání hrdiny, co se vlastně stalo s autorem Stínu větru. 😉

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *