10krát spisovatelský blok

O spisovatelském bloku už jsem na tomhle blogu psala několikrát. V tomhle článku jsem vypátrala, jak překonávají spisovatelský blok známí spisovatelé, tady jsem zase došla k názoru, že ten, kdo čeká na múzu, se jí většinou nedočká. A taky jsem o překonávání bloku napsala ebook. To bylo v dobách, kdy jsem si myslela, že něco jako spisovatelský blok neexistuje. A teď ho mám taky. 🙂

Pokud jste četli můj poslední příspěvek z rubriky Z(e spisovatelského) deníku, pak víte, že jsem psaní na měsíc a půl přerušila a místo toho ležela v učebnicích a hromadách papírů s poznámkami. Teď, když je studim konečně za mnou, se ale žádné „wow, konečně můžu psát!“ nedostavilo. Nedostavilo se vůbec nic. Múza je kdovíkde a moje spisovatelské ambice nejspíš šly s ní.

Popravdě řečeno se nepoznávám. Předtím jsem si nedokázala svůj život bez psaní představit… a teď žiju život bez psaní. 😉 Jako správný naivní optimista ale pevně věřím, že se jednou odseknout musím.

A když už jsme u toho spisovatelského bloku, rozhodla jsem se dnešní článek zaměřit právě na něj. Napadlo mě totiž, že není blok jako blok. Tahle bestie má různé podoby a já si na ně posvítím. Zatím jsem přišla na deset z nich.

autor: Neal Sanche, na základě licence CC BY-NC 2.0, flickr.com

autor: Neal Sanche, na základě licence CC BY-NC 2.0, flickr.com

1. Nepřichází k vám žádný dobrý nápad aneb múza na to kašle.

Vaše múza vás nechala na holičkách a vám zbyly jen chabé nápady a ještě chabější pokusy o to udělat z nich slušný příběh.

2. Máte miliony skvělých nápadů, nevíte co dřív, a ochromí vás to natolik, že je z toho blok.

Znáte to, čeho je moc, toho je příliš. Tohle se mi také často stávalo. Když múza jela na plné obrátky, svůj zápisník jsem plnila novými a novými nápady, a místo toho, abych se zaměřila na jeden z nich, jsem marně hledala způsob, jak je spojit dohromady a udělat z nich něco naprosto bombastického. Ani vám nemusím říkat, že z toho nebylo nic. Doslova.

3. Máte osnovu příběhu, ale nemůžete se dostat přes nějakou část aneb blokáda po cestě.

Někdy i ty nejlepší plány odhalí vážné logické či jiné mezery. A vy pak jenom civíte a nevíte, co s tím. Ze země před vámi vyrostla obrovská zeď vysoká až do nebe a vy musíte přijít na způsob, jak se dostat za ni.

4. Píšete spontánně nebo podle hrubého nástinu, jenže najednou temno.

Ten příběh se psal sám, bavilo vás to a nemohli jste se od toho odtrnout. Nejspíš jste se nechali unést, protože po určité době jste najednou ve slepé uličce. Co bude dál? Dostaví se pochyby a dojdou nápady. Zásek. Tak trochu protiklad předchozího typu spisovatelského bloku.

5. Ten vtíravý pocit, že je váš příběh největší pitomost světa…

Na počátku byla naděje a odhodlání. Pak naděje i odhodlání dohnala realita a vám zbyly jen pochyby, nízké sebevědomí a pocit, že jste napsali brak s velkým B. Víra ve váš příběh opadla a vy už nevidíte smysl v tom pokračovat v psaní.

6. Vzpoura postav aneb dej nám už pokoj a klid, autore

Udržet akci a základní pravidlo psaní „něco se musí dít“ není úplně jednoduché. Vaše postavy jsou taky unavené z těch pohrom, jaké na ně snášíte. Jak snadné je sklouznout k popisu rozhovorů či rutinního života postavy, který ale zajímá jen autora samotného a nikoho jiného… Příběh se pak jen hemží hluchými místy a po chvíli vede do slepé uličky.

7. Nuda, nuda, nuda a jen samá práce, práce, práce

Psát knihu vyžaduje hodně trpělivosti, času a píle. Jsou to měsíce a měsíce každodenní práce, mravenčí práce, kdy musíte skládat příběh po slovech. Hezky jedno za druhým. Po čase se z toho stane něco jako stereotyp, šeď, nuda. A vy se do toho začnete nutit a to vás otráví a tak se na to pro dnešek vykašlete až nakonec… nepíšete.

8. Ten příběh vypadal ve vaší představivosti tak úžasně…

…ale realita je jiná. Na tom příběhu nic úžasného není a tak se snažíte ho neustále předělávat, aby odpovídal vašim představám. A on pořád neodpovídá. Nakonec dojdete k názoru, že je to blbina a že nemá cenu to dopsat.

9. Narušení snílkovské reality realitou reálnou

Pokud jste jako já, tak se často vznášíte na obláčku a sníte. Ve vašich představách realita zkrátka vypadá jinak, je plná dobrodružství a fantazie, je plná příběhů. Jenže pak zakročí skutečnost a něco vás vrátí na zem. Povinnosti, jiní lidé, práce, nedostatek času, starosti a další. A psaní musí počkat, protože psaní se přece nebere vážně a psaním si na chleba nevyděláš a psaní je ztráta času, zvlášť když vám to nejspíš nikdo nevydá, a…

10. Absolutní ztráta ambicí

Což je momentálně můj případ. Najednou jsem přestala chtít psát. Můj každodenní psací návyk jsem přerušila na tak dlouhou dobu, že je to najednou všechno pryč. Jak říká Bradbury, dohnala mě realita. Pořád to ale ve mně někde dřímá, cítím to. Občas mi hlavou probleskne: „To by byl super příběh.“ a pak to zase zmizí. Ale hlavní je, že z té jiskřičky jde pořád ještě udělat požár. 😉

A co Vy? Napadá vás ještě nějaký zákeřný poddruh spisovatelského bloku? Trpěli jste někdy nějakým z nich? Podělte se v komentářích. 😉

Jsem experimentátor, samouk a kreativec. Ráda se učím něco nového a inspiruji druhé. V hlavě si tvořím světy. Potěšíte mě šálkem kávy, dobrou knihou, cestovatelskými zážitky a nakažlivým nadšením. ;)
Komentáře
  1. Sára napsal:

    Asi jeden z najnepríjemnejších blokov je demotivácia z prehry v literárnej súťaži, ale svojím spôsobom sa to môže radiť aj k bodu 5. Proste som na pochybách, či moje písanie vôbec za niečo stojí.
    Ale dúfam, že to čoskoro zmizne a ja napíšem aspoň tých 500 slov za deň, ktoré som si stanovila 🙂

    • S literárními soutěžemi je potíž. I když se tváří objektivně, myslím, že často je to dost subjektivní, a proto bych se výsledky tolik netrápila. 😉 Na psaní je hlavní to, že nás to baví. 😉

  2. Stále to mám podobně, jak už jsem též psala pod tvým posledním spisovatelským deníkem. 🙁
    Pěkné roztřídění do deseti různých podbodů.
    Snad už budeme obě brzy dělat nějaké ty požáry (z těch sem tam se objevujících jiskřiček příběhů samozřejmě!)
    M. 🙂

  3. Martin Maniaque napsal:

    Já už několik měsíců trpím zvláštní formou bloku. Psaní jsem musel na čas přerušit kvůli státnicím, ale teď jsem se k tomu zase vrátil a pokračuju dál. Jen se mi nic z toho, co napíšu, nelíbí. Začalo to někdy na jaře, když jsem si po přečtení novely svého přítele řekl, že něco tak dobrého nikdy nenapíšu. Od té doby mi všechny mé texty připadají zbytečné, stejné, nudné a trapné. Ale nevzdávám se. Pořád píšu v naději, že se to jednoho dne zlomí, svůj něcojakoblok překonám a budu mít svoje texty zase rád.

    • Aj, ono porovnání s ostatními je vždycky nebezpečné, ať už si myslíme, že jsme o dost lepší nebo o dost horší. 😉
      Přeju brzké navrácení do původního stavu a překonání něcojakobloku. 😉

    • Jan Konečný napsal:

      Ano, ten pocit znám. Nejen co se psaní týče, ale i v kreslení a malování. Člověk zabrousí na internetu a když se podívá a práce ostatních, tak si řekne, že takhle nikdy v životě nebude kreslit. 🙂 Na to neexistuje žádná pořádná rada. Snad jen, že i když se Vám ten výsledek nemusí zdát dobrý, je pořád lepší než žádný. Pořád je to lepší stav než ten, ve kterém jste byli před tím, než jste se do díla pustili. A s pauzami je to ošemetné, jeden profesor mi říkal, že jak dlouho trvá pauza, tak dlouho trvá, než se člověk dostane na tu předchozí úroveň. Což mě osobně tedy docela děsí.

      • Ono je asi nejlepší se s nikým nesrovnávat, protože se vždycky najde někdo, kdo je o dost lepší nebo o dost horší. 🙂
        Uf, to tedy zní děsivě… Asi bych se měla do psaní pustit hned, i když to jaksi nejde. 🙂

  4. Jan Konečný napsal:

    Za sebe můžu říct, že jsem se potkal více méně s většinou bodů. Nejzákeřnější je určitě 5 a 9. Kolikrát si říkám, že ten námět je slabý a že ten příběh nikoho nemůže zajímat. Na to obvykle pomáhá návštěva knihkupectví a prohrabování se policemi, kde je s prominutím největší spisovatelská šmíra (každé knihkupectví takové oddělení má). Nejde o to, že by ty knížky byly tak hrozně špatné; jde o to, aby připadaly špatné Vám. V tom světle pak Váš vlastní příběh vynikne a už se nezdá tak špatný. 🙂 Na bod 9 pomáhá snad jedině donutit se napsat každý den alespoň jeden odstavec. V poslední době píšu třeba jenom 200 slov před spaním (kolem jedné hodiny v noci). A ještě bych přidal bod 11, se kterým se často setkávám a to je, když inspirace je připravena, múza je na svém místě, sebevědomí nechybí, ale prostě nevím, JAK to mám napsat, nenacházím ta správná slova, ty správné pojmy. A všechno, co napíšu mi připadá hloupé ne z hlediska děje, ale stylistiky. Zápletka v pořádku, jednání postav v pořádku, ale prostě sloh na úrovni základní školy.

    • Díky za tip, asi se vydám do knihkupectví. Moc dobře vím, kde přesně bych měla hledat, abych si trochu přilepšila a navýšila sebevědomí. 😀
      Ahá, máme bod 11. Ten mě opravdu nenapadl, i když se s něčím podobným taky často potýkám. Takovéhle texty jsou ale skvělé pro pobavení, člověk se nad nimi ze srdce zasměje. 🙂

  5. Bára napsal:

    Mým nejproblematičtějším spisovatelským blokem jsou moje tři děti 🙂
    Ale jinak mám pocit, že kromě nich se mě při psaní knížky dotkla snad každá výše popsaná příčina. Ovšem důležité je vytrvat 🙂
    Přeju hodně psacích úspěchů a málo bloků!

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *